Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tahle kapela možná bude mít nejnižší věkový průměr ze všech, které kdy na Brutal Assaultu hrály. Pokud by bráchové Henry de Jong a Lewis de Jong chtěli na festivalu pivo, tak jim pro něj musí dojít rodiče, kteří s nimi dle zlých jazyků jejich turné obrážejí. Svoji kapelu si založili před devíti lety, kdy jednomu bylo osm a druhému deset. Jejich první videa mi trochu připomínají KELLY FAMILY, jen s tím rozdílem, že ta děcka, co ještě nestačila přemutovat, místo kytarového generického popu hoblují thrash metal. Krom věku je tu další zajímavost - země původu. Tou je Nový Zéland. To ALIEN WEAPORY podtrhují tím, že nasávají zdejší původní kulturu a přes thrashmetalový parostroj ji zpracovávají. To se týká klipů, melodiky, rytmiky, témat i jazyka, který používají. Krom angličtiny tvoří nezanedbatelnou část textů šamansky znějící místní jazyk Maori.
Dovolím si takovou malou odbočku. Když jsem četl různé informace o kapele, nelze se ubránit dojmu, že svoje kluky notně směruje jejich táta a trochu jsem si v tomto ohledu vzpomenul na různé dětské soutěže krásy, ve kterých si do svých dětí matky promítají své neuskutečněné sny. Ale tohle je snad přeci jen trochu jiný příběh.
Mladičký trojlístek hudebně nabírá ze starého thrash metalu plnými hrstmi. Přidávají folkórní prvky, díky kterým znějí jinak než ostatní. Mládí, thrash a exotika. Jako by Max Cavalera složil svoji pralesní šamanskou hitovku „Ratamahatta“ v šestnácti letech.
Ptáte se, jak to, že hodnocení, které vidíte pod článkem, není tak ultimátní, jak se jeví slova v recenzi? ALIEN WEAPORY samozřejmě mají ještě svoje dětské nemoci. S očividným talentem se mísí jistá dávka aranžérské nezralosti a já si mnohokrát vzpomenul na nespočetné riffy, které jsem produkoval ve svých prvních zkušebnách. A i když tyhle nápady obalíte dokonalou producentskou prací, tak je trochu znát, že se nejedná o nic, co by otřáslo světem.
Nejmladší kapela letošního Brutal Assaultu, která začala hrát v době kdy klukům bylo osm let.
6,5 / 10
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2019 Vydavatel: Napalm Records
JINÉ POHLEDY
Shnoff
6 / 10
ALIEN WEAPONRY (tenhle název z titulku recenze je správně, nikoliv ALIEN WEAPORY z textu recenze, to jen tak pro pořádek) jsou mladí a jsou z Nového Zélandu, a proto by neměli uniknout pozornosti, i když jejich dosavadní tvorbu bych nazval takovým unaveným thrashovým šmrdláním. Tak to bylo asi ošklivé. Borce je třeba každopádně ocenit, protože jejich muzika díky těm folklórním prvkům zní hodně autenticky, což pozná i ten, který slyšel haku jen nedopatřením po zapnutí sportovních zpráv. Potenciál tam je a budeme je sledovat, protože jsou mladí a jsou z Nového Zélandu, kde se točil Pán prstenů.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.